Když jsem začala psát Ukolébavku pro Medu, každé z našich dětí už „svou“ knížku mělo. Pro Vojtu jsem kdysi napsala krátký příběh o Klekánici, třech klucích a Strašněpoudovi. Klárce jsem věnovala Puntičku, kterou si sama vymyslela jednoho vánočního večera, kdy jsem ji uspávala na chalupě s kamarády. A Jonymu jsem těsně před nápadem hudební knížky napsala první verzi Kouzelných tkaniček. „Hudebku“, jak jsem pracovně Ukolébavce pro Medu říkala, jsem pak pomyslně psala pro Leušku našich blízkých kamarádů. A tentokrát jsem hlavní hrdinku po ní i pojmenovala.
Jenže pak mi jako skvělé jméno pro učitele hudby naskočil Leonard Kocourek. Jméno Leo aka lev se navíc skvěle hodilo k zrzavé hřívě tajemného kocoura, který Medu láká do útrob staré vily… Asi si dovedete představit, jaký z toho byl maglajz. „Ahoj Leo,“ vítá Leu Leo… Lea si všimne zachmuřeného Lea… A pak jsem si představila autorské čtení, během něhož čtu spojení jako „Leino piano“, a bylo mi jasné, že holčičku musím chtě nechtě přejmenovat. Naší Lee říkáme Leuška právě proto, že Lea se zkrátka trošku komplikovaně skloňuje.
Jelikož knížka se pracovně jmenovala Lea a Tom v hudební škole, chtěla jsem nějaké krátké jméno na dvě slabiky, sedělo mi to k Tomovi víc, než jeho kamarádku pojmenovat Karolína nebo Josefína. Jenže všechna dvouslabičná jména už někdo v knihách použil, ať je to Anna, Ema, Sára, Bára nebo Klára.
Má skvělá hostovská redaktorka Pavla Nejedlá (o níž na křtu ve Dvou veverkách jedna z „veverek“ prohlásila, že je to nejlepší redaktorka dětské literatury v Česku, a já s ní nemohu nesouhlasit) s přejmenováním nadšeně souhlasila a poslala mi seznam asi 30 holčičích jmen na dvě slabiky. Žádné se mi nelíbilo. Chvilku jsem zvažovala Lídu, že se Liduška hodí k hudební škole aka lidušce, ale dnešní děti zaprvé už spíš nevědí, co to liduška je, a zadruhé si nemyslím, že by zrovna tohle jméno (Lídy, odpusťte) lákalo čtenáře z regálů knihkupectví ke koupi…
Lámala jsem si nad jmény hlavu celý den. Večer k nám přijela kamarádka a já jí hned ve dveřích říkám o svém palčivém problému. „Meda“, vyhrkla spontánně. A já věděla, že to je přesně ono. Náš Jonáš se okamžitě zaradoval, jelikož měl tehdy spolužačku Medu. A když jsem to napsala druhý den Pavle do nakladatelství, odpověděla mi obratem, že mi Medu do seznamu nedávala, protože má jednu doma, a tak mi ji nechtěla úplně cpát. A že její názor tím pádem znám. A bylo vymalováno!
Všechny fotky a videa ze křtu najdete v tomto albu.
Dvě malé Medy nakonec knížku i pokřtily. Do holešovických Dvou veverek dorazily hned dvě, jednou z nich byla dcera Laďky Něrgešové, která byla v té době (to jsme ještě nikdo nevěděli) krátce po operaci mozkového nádoru. Tím spíš mě její účast na křtu doteď dojímá. Její Meda, která si knihu celou dobu držela jako svátost v náručí, společně s druhou holčičkou Medou knížce požehnaly třpytivými barevnými hvězdičkami.
Má původní kmotra, skladatelka, zpěvačka a klavíristka Bára Zmeková, bohužel den před křtem onemocněla, ale po svém náhradníkovi, novináři, hudebníkovi a našem společném kamarádovi Petru Skočdopole, poslala nádhernou zdravici z postele, a zkrátka všechno bylo, jak mělo být. Můj skvělý muž zahrál na basklarinet a neteř Kačka na violu Mravenčí ukolébavku, zazpívali jsme si, vyrobili jsme si nádherné barevné škrabošky, které připravila ilustrátorka Lucie Polášková, připili si meduňkovou šťávou a poslali Medu do světa…
Právě mám za sebou první workshopy s parádním pracovním listem a hudebním playlistem v knihovně i ve škole, přicházejí ke mně první recenze a zpětné vazby, knížku si u mě kupují kamarádi pro Medy, které mají ve svém okolí, dospělí u ní pláčou dojetím a já se tetelím. Děkuji z celého srdce.
