Když mi bylo asi deset, nakukala moje babička jedné mé o fous starší kamarádce z chaty, že chodím každý den do knihovny a tam si povídám s knihovnicemi o tom, co jsem zrovna přečetla. Mně zase babi každou chvíli neopomněla zmínit, že Kamilka už ve dvanácti umí uvařit vepřoknedlozelo, zatímco já neumím postavit ani vodu na čaj. Babička to samozřejmě myslela dobře, nejspíš nás obě chtěla vzájemně motivovat, ale asi tušíte, co to do našich dětských duší vnášelo.
Notabene, když já v té době, ač jsem byla nejspíš nadprůměrně sečtělé dítě se samými jedničkami, zrovna vůbec, ale vůbec nečetla a knihovnu míjela obloukem! Natož abych tam se svou tehdy velmi stydlivou povahou diskutovala s nějakými cizími dámami. Mnohem radši jsem tenkrát běhala s Kamilou po lese, sbírala s ní houby, jezdila na koupák a houpala se nekonečné hodiny na houpačce (až s námi jednou spadla) nebo s ní po kilech konzumovala nezralá jablka, po kterých nám pak v noci bylo blbě. Naše prázdninové přátelství naštěstí babiččiny dobře míněné informace i naše vzájemné rozdílnosti přežilo.
Kde je Kamile konec, netuším. Chaty se prodaly, babička dávno zemřela a světe, div se, už i já jsem roky královnou kuchyně, nejen té české. Kamča zas třeba za ty roky objevila lásku ke knihám, kdoví. Ani já na ně bohudík i přes tu trapnou historku nezanevřela. A když můžu, tak prostě čtu. Někdy čtu víc, někdy míň, průběžně čtu ale pořád. V posteli, na gauči, ve vlaku, u vody, v sauně, před spaním, na dovolené nebo na procházce „do uší“.
A hlavně pokaždé, když míjím jakoukoliv knihovnu, si vzpomenu na tu úsměvnou scénku z dětství a marně dumám nad tím, proč jsem tenkrát měla tak zásadní nečtecí období. Vlastně bych na své literární vakuum nejspíš dávno zapomněla a žila v tom, že s knížkou v ruce jsem se narodila a nepustila jí od té doby na déle než pár dní z ruky, nebýt mého tehdejšího zcela zděšeného údivu nad tím, co o mně kde babička mým kamarádům vypráví…
Takže babi, díky! Holt i knihomolové mají své dny, měsíce, možná třeba i roky…
Jo, a mimochodem, věděli jste, že Česko je, co se knihoven týče, naprostý unikát? Navíc to už dávno nejsou mrtvé, tiché a šedivé prostory, ve kterých na vás dýchne předminulé
století. Z knihoven se na řadě míst stávají komunitní centra, živá místa setkávání lidí od
maminek s nejmenšími dětmi až po seniory. Ne nadarmo se knihovnám proto začalo
říkat, že jsou obývacími pokoji obcí a měst.
Já sice vzhledem k neubývajícímu komínu svazků u postele a napěchovaného Kindla knihovnu coby čtenář nevyužívám, ale mám knihovny moc ráda. Je to můj neoblíbenější prostor pro besedy, autorská čtení a workshopy. Tak se třeba v některé z nich brzy potkáme! Mezitím si můžete přečíst tyhle bezva články Markéty Pilátové v Respektu: Velmoc krásných knihoven & Knihovny jsou krásná výjimka.
