Jsem poměrně netrpělivý člověk. Když si něco vymyslím, měla bych to nejraději hned a teď. Má spisovatelská dráha mě však naučila, že počkat si na ten správný moment, se rozhodně vyplácí. Cesta ke vzniku knihy je dlouhá a často hodně trnitá, ale kdo by chtěl číst nějaké rychlokvašky, že? Navíc složitější cesta kolikrát vede k lepším výsledkům, to bych vám mohla klidně ilustrovat na příkladu s nákupem našich záclon do domu. Je to můj oblíbený příměr, ale záclony sem teď nepatří. Zpět ke knihám.
Když jsem pro našeho nejstaršího syna napsala svou první pohádku o Klekánici, třech klucích a Strašněpoudovi, nemyslela jsem na to, že by z tohohle kraťoučkého textu mohla být knížka.
Kamarádi mě ale přesvědčovali, ať ho vydám. Tenkrát mě nenapadlo, že bych mohla dopsat pohádek více a někam to poslat jako soubor, což bych asi udělala teď. Jenže tehdy kamarád grafik prostě prohlásil: já to oilustruju a vydáme to. Po dvou letech, kdy se nic nedělo, se textu ujala kamarádka, která nám hlídala děti. Ani té se nakonec nedařilo Klekánici ztvárnit.
Že trpělivost růže přináší, ukázal čas, kruh se uzavřel, ilustrátorku mi nakonec sehnal ten, kvůli kterému příběh vůbec vznikl – kamarád, který mého syna na jedné chalupě tak vystrašil, že se bál usnout i doma. Budily ho noční můry, protože se bál, že si pro něj přijde klekánice až do postýlky. A tak mě napadlo napsat pohádku o klekánici, která vlastně není až tak zlá, jen děti chrání před něčím mnohem horším… Jsem nesmírně šťastná za úžasné obrázky Mirky Zezulové, které dobrodužství tří nerozlučných kamarádů doprovázejí, i když ve chvíli, kdy kniha vyšla, můj syn na pohádkové bytosti už dávno nevěřil.
Podobné to bylo s Puntičkou. Dopsala jsem příběh, doladila ho na základě připomínek redaktorky ze smluveného nakladatelství a už už bych ho chtěla držet v ruce jako knihu. Jenže ono nakladatelství bylo zrovna koupeno jiným větším nakladatelstvím… a z vydání sešlo. Štkala jsem, jakou to mám smůlu! Něco podobného se mi totiž stalo už s dospěláckou Norou.
Ale Eva se nevzdává! Začala jsem tedy hledat jiného nakladatele, bohužel nedařilo se, a má dcera, pro niž jsem příběh napsala, rostla a rostla… Bylo však nakonec skvělé, že jsem si počkala, jinak bych se neseznámila s Míšou Susovou, s níž se nám s Puntičkou dějí nádherné, až magické momenty. Třeba, když jsme knížku pokřtily na její svatbě pár dešťovými kapkami, které akorát v pravý moment spadly do knihy při čtení v bylinkové zahradě zámku Don Repos…
Díky tomu, že se ilustrování knížky táhlo, pak získaly ilustrace charakteristické puntíky a cákance (to je zase jiný příběh) a knížka skvělého grafika i propojení na projekt Rozsviťme ČR Nadačního fondu IMPULS. Nic z toho by nebylo, kdybych byla netrpělivá a uspěchala vydání nějakou umělou cestou. Takhle vše přirozeně vyplynulo a Puntička dnes dělá radost všem dětem, které jsou úspěšné ve výtvarné soutěži malování slunečnic na pomoc lidí s roztroušenou sklerózou, autistickým dětem i dětem, které jsme společně s Míšou navštívily ve školách a malovaly s nimi. A že jich nebylo málo!
Kdybych byla nedočkavá a taky si nestála za svým, bůhví jak by to dopadlo s Kouzelnými tkaničkami. Z jednoho renomovaného tradičního českého nakladatelství, které poptávalo nové texty, mi tehdy odepsali, že sice píšu dobře, ale že uzlování nikoho nebude zajímat. Prý kdybych raději napsala něco o bagřících a vláčích. Ech? Cože? Vždyť knížek na tohle téma jsou v knihkupectvích plné regály! Špagáty, provázky a uzly naštěstí zaujaly Pavlu Nejedlou z brněnského Hosta a já jsem dnes nesmírně šťastná, že patřím právě pod její křídla. Každopádně dovedete si asi představit, jak nesmírně mě tenkrát zpráva o bagřících zasáhla, chtěla jsem pověsit psaní na hřebík, no spíš na dračí smyčku.
Nevzdat to se vyplatilo nastotisíckrát! Protože patřit do smečky Hosta je sen, o němž se mi nikdy ani nesnilo. A i když to je někdy cesta plná výmolů, omylů a bolavých chvil, na konci je odměna tak sladká, že můžu na zbytek roku vysadit cukr. Na brněnském Radlasu se právě teď dopíká moje dětská novinka, Ukolébavka pro Medu. Těším se na ni jak malá! Ale vím, že nesmím být netrpělivá. Už chápu, že všechno chce svůj čas a že i Meda po pár letech spatří světlo světa právě tehdy, kdy má. Dám vám brzy vědět, bude to krásné a budete si u toho notovat, to vám můžu slíbit už teď…
